Noc a den v buddhistickém klášteře

..aneb buddhismus v praxi

Krásným večerem projíždíme travnatou středoasijskou stepí k největšímu buddhistickému klášteru v Rusku – Ivolginskému dacanu. Slunce už pomalu zapadá za obzor, když se v dálce začínají objevovat obrysy klášterního komplexu. Místo pro stanování jsme našli hned u brány, kde všechny stromy byly hustě obvázány modlitebními vlaječkami. Jak jsme se později dozvěděli, dělí se vlaječky na dlouhé a krátké. Dlouhé jsou ve 4 barvách a to zelené (voda), červené (oheň), žluté (učení Tibetu) a modré (nebe). Krátké se nazývají větrný kůň (tibetsky ling-ta) a jsou na nich kromě koně nesoucího modlitby do nebe zobrazena ještě 4 posvátná zvířata (Garuda, sněžný lev, tygr a drak). Barva vlaječky se vybírá podle datumu narození a k modlitbám a mantrám na nich vytištěných je možno připsat své jméno.

Brzo ráno nás probudili gongy modlících se mnichů. Ale protože bylo ještě opravdu hodně brzo, nechali jsme holky spát a já s Vaškem jsme se vydali podívat na jeřáby, kteří se ozývali v dálce. Jeřáby jsme neviděli, zato jsme pěkně zapadli v rašeliništi. Ale vraťme se zpět do kláštera. U vchodu se nás ujala anglicky mluvící slečna, což byla po 4 týdnech komunikace v ruštině příjemná změna.

Nejprve nám pověděla něco o klášteře. Je to mužský klášter se 60 mnichy a s univerzitou se 4 fakultami (buddhistická medicína, filozofie, buddhistické umění a tantra- studium posvátných textů). Studenti (je jich zde asi 150) studují 8 let, nosí šarlatový šat a nejlepší z nich mohou jít dále studovat do Tibetu.

Procházeli jsme areálem kláštera a slečna průvodkyně nám všechno vysvětlovala. V buddhismu se chodí, ať už venku či v chrámě, vždycky ve směru hodinových ručiček. V chrámě se nesmí křížit ruce, nemá být nic na hlavě (ani sluneční brýle) a musí se neustále dívat směrem k oltáři (z chrámu musíte vycouvat). Modlí se tak, že sepjatýma rukama se dotýkáte nejprve čela, potom úst a nakonec těla. Všude v klášteře i v okolní krajině jsou k vidění modlitební mlýnky, ve kterých jsou uvnitř posvátné texty a mantry. Jejich otáčením se věřící modlí. Všimli jsme si také, že všude kolem jsou na zemi rozházené peníze. Prý to znamená štědrost - buddhista nelpí na penězích.

Postupně jsme procházeli jednotlivé chrámy, sledovali bohoslužbu (neboli púdžu), která může trvat i přes 3 hodiny, poslouchali mnichy mlátící na bicí nástroje (prý aby je bohové slyšeli) a sledovali lidi přinášející různé obětiny jako rýži, mléko, vodku a jiné (obětina má být bílé jídlo). V jednom chrámu jsme viděli model ráje, ve druhém velkou sochu Budhy, v jiném poskládanou mandalu. Mandala je barevný obrazec vysypaný z písku obarveného přírodními barvami. Staví ji 4 mniši při příležitosti nějaké slavnosti. Začínají od prostředku a když slavnost skončí, tak ji hned zničí a rozpráší ve větru nebo vmetou do řeky.

Zajímavé jsou stúpy, stavby se čtvercovou základnou nahoře zakulacené do špičky. Uvnitř je zazděn poklad, ať už v podobě zlata, knih či posvátných relikvií. Stúpy se obchází dokola a tím se věřící očisťuje od všeho nedokonalého. Ukázali nám také skleník s posvátným fíkusem, kámen kterého se dotkl Budha, či chrám s lámou, který v roce 1923 upadl do hluboké meditace, pohřbili ho, a když v roce 2002 otevřeli jeho hrob, našli neporušené tělo. Slečna také vyprávěla o buddhistických symbolech, ale ne všechno si pamatuji a mnohému jsem také přesně nerozuměl. Vzpomínám si ještě, že na střeše každého chrámu jsou dva jeleni, protože to byli první posluchači Budhova učení. Bylo toho hodně, ale získané informace se nám hodily i při dalších cestách Burjatskou republikou, protože buddhistických chrámů a kultovních míst je tu spousta. Aspoň jsme věděli, jak se na nich máme chovat, a co znamenají jednotlivé úkony věřících.